14.
Památce mé zesnulé sestřičky r. 1922
Dosud vidím Tvoji Hlavinku
plavou kučeravou
onu milou sličnou tvářinku
někdy bezúsměvou,
s okem zářivým
mezi stromovím
naší zahrádky.
Malou ručku tvou dosud vidím
trhat poměnky
a klásti na můj klín
Tu jsme spolu poslouchaly
šum lesa a potůček
já s poměnek uvila jsem
malý věneček
zdobíc Tvoji skráň -
My ruku v ruce toulaly se
lesem, lučinou
my stejně četly v oné knize
Rukou všemocnou , -
psané, v širou pláň - -
Večer pod lípou na lávce
když krásou křičel máj
15.
Ke mně stulena jak ptáče
zřelas v dálný kraj
s okem zasněným -- .
Po obloze tehdy pluly
bílé obláčky
za nimi se zahleděly
tvoje očičky.
Pak ses mě tázala šeptem:
“ To jsou ovečky ?”
A já vyprávěla pohádku divnou
o těch bílých beráncích tam
v dálném Vesmíru
a jich pasáčcích andělích
o-té ....
Jak tam plno poměnek je
nikdy nezvadlých
píseň větérek tam hraje
stromů ve větvích
v háji borovém.
Jak podivným leskem plály
tehdy oči moje
stále stékajce tam v dáli
obláčků roje
v nebi hlubokém.
16.
Tak tiše stuleny k sobě
jsme tu seděly
až se krásné oči tvoje
zvolna zavřely
skolébány v sen
A když polem na postýlku
jsem tě ukládala
tu ses v sťastném asi spánku
mile usmívala
jak někdy předtím.
Snad jsi snila o beráncích
oněch nebeských
že jsem ve spánku viděla
tam ten šťastný smích
tam kde býval stín?
Nevím! Pohádku však často
ještě slyšet’s chtěla
a já ti je vždycky
ráda vyprávěla
drahá sestřičko!
Kdysis jak slzu viděla
v mé oko se vkrádá.
“ Neplakej už!” něžněs děla
“ vždyť já tě mám ráda!”
“ Moje Mančičko!”
17.
Ó ta prostá slova vřelá
jak mě hřála v duši
jak ta těcha byla milá
nikdo nevytuší
čím Ty jsi mi tehdá byla!
Ty jediná v světě širém
jsi mi rozuměla
Marně hledám v lidí společnosti
bytost podobnou
nejvýše tak pohled útrpnosti
je mi odměnou
ale pochopení!?
Proč jen Anděl smrti odved
sestřičko mi tebe?
Tě víc než já miloval Tě
Ten jenž dal Ti nebe
andělíčku můj?
Čas zhojí snad ránu srdce
nikdy je však nezcelí
a ta jizva také přece
jenom zabolí
vidím půvek tvůj
Není možno zapomenout
bolu-plné hodiny
když Ty loučila ses s námi
18
a v dálné končiny
nám navždy odešla.
Kterak tehdy srdce rval mi
krutý diví bol
když- růže tých líček zvadly
pusto bylo kal
a tys tiště spala
Když Tě navždy uložili
v chladný tvrdý hrob
hroudy duníc dopadaly
na rakve příkrov
tu jež srdce moje
rozedrané žalem
bylo snad již jenom kamenem!
Tupe zírala jsem vzhůru
v bílé obláčky
a zdálo se mi že tam paseš
svoje ovečky
hledíc na nás sem!
Už jsem chápala to jasně
proč odešlas proč,
proč jsi odešla tak časně
v tu neznámou říš
něžné poupátko
Ty tam šťastna paseš nyní
Trháš jak andílci jiní
v ráji poměnky.
“šťastné děvčátko”
Proto onen šťastný úsměv
hrál ti v tváři zas
když jsi usnula naposled
když zhas dni jas
stichlo srdéčko!
Když večer v nebi vzplanou
prvé hvězdičky
mě se zdá že se to smějou
tvoje očičky
na nás Aničko!
Výčitka tam jenom časem
letí za tebou:
“Proč jsi nevzala jen také
