"Vrať se!"

6.

Bratříčkovi do památníku 1942

“Vrať se!”

Vzpomínky dnes milé duše

jdou mě jakko krásný sen

jako v zimě vzpomíname

na jasný májový den.

Jako zavzdycháme po tom 

co se nikdy nevrátí.

A přec těmi vzpomínkami 

cítíme se zahřáti !

V duchu vidím jak jsme se kdy
všeichni v jednom klubíčku

zlobili i milovali

babičku a matičku.

Ta světnička usměvavá
pojmula jen stěží nás

a přece byl to nejkrásnější

nejbohatší dnů mých čas.

Jak jsem tebe kudrnáčku

ráda v loktech chovala

než mně bílá cesta k Vršku

prvé v dálku volala.

7.

Dnes mě v tiché noci starost

z očí spánek zahání

vzpomínky mně v duši kvetou

jak sasanky na stráni

Stesk v srdci i v tváři nové

brázdy orá za noci

proto že čas tolik odňal

drahých moji náruči.

Po těch jež mne milovali

dělí válka mne neb hrob

jenom chudá kvítka v duši

zůstala mně z oněch dob.

Těch se v spící líčka drahá

sirotků svých zadívám

na Tebe můj chlapče drahý

tam v dáli si vzpomínám

Zda zůstaneš věren víře

duchu naší rodiny

zda se tak čist domů vrátíš

z nehostinné ciziny

V té pohorské vísce milé

zelených líp baldachýn

chaloupku tvou rodnou kryje

dosud věrným stínem svým

8.

Otcovské ty krovy staré
právě jako před léty
vlídně zvou i vyčítavě
ze světa sv(mo)oje děti :

“Až tě hochu drahý život
bojem k smrti unaví
až ti zrada srdce věrné
ve světě kdes zkrvaví,

Až tě kadeřavá hlava
v cizině kdes zabolí
vzpomeň jednou a zas hledej
cestu v rodné údolí.”

Tichá víska věčně stejná
i po létech pozná Tě
vždyť tě ona matka věrně
odchovala co dítě.

Tomu na “Vršku” pozasta se
na hranici rodných brázd
křížek časem začernalý
uvidí Tě také rád

Otec drahý ve tvém dětství
ono spásy znamení
vztyčil tady na rozcestí
v době plné rouhání.

9.

Jeho zlaté srdce ryzé
dávno už tlí pod zemí
rok za rokem zvolna mizí
jen ten kříž se nemění

Znáš sníh! U nás domovem je
halí les i širou pláň
už se také zachycuje
na matičky naší zbraň!

Hleď tam dole v návsi prosté
kaplička se usmívá
chhlouba předků !útočiště!
v máji když se setmívá

před obrazem Matky Páně

rudných tváří klečí dav

staré písně znějí vážně
z rtů nachýlených hlav

Vidíš cestu bílou známou
jak se z “ vršku rozběhla “
ku starému kostelíčku
moje kroky zavedla

Pohlédni tam v té prostoře
vlídné v šeru velebném
jak tu klekal u pohoří
děd i otec před Pánem

10.

Tak šli (žitem), v duši prosté
tkvěla víra nezdolná,
před ten Svatostánek malý
kladli srdce upřímná.

Potom slzou posvětili
chudé brázdy rodný práh
kde jsme i my prožívali
mládí v bezstarostných hrách.

Dnes tu v stínu bílé věže
v rodné hlíně věcný(m) snem
řada drahých srdcí dříme
lípy němé kolkolem -

Postůj u těch drahých rovně
křížkem vzpomínkou je vzdej
nespěchej pryč, život chvátá
stejně také jenom v hrob.

Až po létech, kdy staneš zde 
snad v nedaleké době,
sestry jež tě milovala
snad též vzpomeneš sobě.